FRANTIŠEK HALAS [9694]

František Halas

Frantisek Halas (en checo František Halas) (nacido en 1901 en Brno, fallecido en 1949 en Praga) fue un poeta, ensayista y traductor checo del siglo XX.

Adscrito al movimiento Poetismus, derivó luego hacia una poesía social y se convirtió en uno de los más grandes poetas modernistas. Destacan El Gallo asusta a la muerte (1930), El rostro (1931-1941), El rompecorazones (1933), Las viejas mujeres (1935) y De par en par (1936).

OBRA:

Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze
Zpěv úzkosti
Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Hlad - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).

Emperejilada primavera, estación esmeralda

primavera altanera, lunática

todos se afanan en vano a por violetas

no me tragaré ese anzuelo

Ni oír la charla de las hojas quiero

ni beber de lo que nutre las yemas

sólo ese otoño mío me confirma

desollado como el pábilo del deseo.

(Ediciones del oriente y del Mediterráneo, Madrid, 1993, 197)

ČEKÁNÍ     

                                               

Nečekám na nikoho                                 

a přec se dívám stále na dveře                                                 

Přijdete-li k nim                                                      

prosím nevstupujte                                                                       

ani s dechem ztajeným 

Nečekám na nikoho                               

na sebe jenom čekám já.                           

ESPERA

No espero a nadie                                    

y sin embargo sigo mirando la puerta  

Si llegas a ella    

por favor, no entres

ni con la respiración muda

No espero a nadie       

a nadie más que a mi.   

Traducción del checo realizada por Iván Alonso)

MOUDROST 

Pravdy ty 

staré jak víno které stáčel Noe 

jsou dopity 

kde najít nové 

Gordický uzel vrásek 

přesekni jedním sekem 

bez otázek 

smíchem 

Nač Proč 

Ropucha na prameni 

zab a shoď 

bez truchlení 

Neumírat smrtí 

životem umřít 

za smrt i rak se stydí 

hleď všeho užít 

Evropa slehne 

do kouta noste jí sny 

z úst jí padají růže 

a karabiny 

BABÍ LÉTO 

Noc reklamní prospekt prázdnoty 

text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 

jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 

bědná kostnice 

Babí léto ústa opřádá 

nemluv toť vlasy děda Vševěda 

plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 

na podzim poznat máš 

(Sépie, 1927)

ZE DNA 

Štyrskému 

S horoucí falší miluji tento svět 

bohem rozsvícený ďáblem znečištěný 

s hněvivou láskou miluji tento svět 

Dno hladomorny plné havěti 

z jejíhož dna i ve dne vidíš 

vše co v snách se bojíš viděti 

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí 

stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním 

trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí 

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná 

jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče 

co pípá nejsouc mezi svýma 

Proč kohoutíš se srdce mé 

písek hvězd slzy všech vysuší 

do chladných růží na tvář padneme 

KOHOUT PLAŠÍ SMRT 

Vladimíru Průšovi 

Noc stoupá do hlavy a vrávorám 

smysly neznámými zvídám chtivě 

bojácný dech vzpurně polykám 

Na čelo anděl pravou nohu klade 

hladně lámu chleba vzpomínek 

zamyšlený stín se za mnou krade 

Tajná hnutí krve žárlivě si střežím 

vylekaný pták mi náhle hlavu stíná 

mezi červy ledovými ležím 

Van smrti se lísá kolem čela 

kohout hvězdy zobe zpívá 

smrt se vyplašila 

VEČER NA VESNICI 

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů 

bosé dítko na strništi teskní do dálky 

do pěkných truhliček jeho očí padá nebe 

Za večernicí obrací tvář zpěváček 

opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje 

v průvodu krví opentlených beránků 

Děvče prchá plaše z vrátek za humna 

srdce zvonů utišují klekánice 

tupě mlčí piják u vína 

Ticho po všem zůstává 

konec času zjevuje se v hodinách 

tváře spících opatrně ruší hniloba 

(Kohout plaší smrt, 1930)

LÉTA 

Oblohy zvrstvené 

a roky přešlé v dál 

dny láskou zvichřené 

vás jsem se nenadál 

Teď stojím zmaten v nich 

v přepychu podivném 

snů dávno ztracených 

v mlčení pochybném 

Bojím se abych nenašel 

ta slova co vše zabila 

jak jsem se s nimi vynášel 

a jak se láska trápila 

(Tvář, 1931)

OSUD 

Nespí-li dosud dlaně tvé 

pro poslední mé sevření 

dnes sepni je jak za mrtvé 

nad nimiž anděl kamení 

Jen jiné postavení hvězd 

ve výškách černé vznešenosti 

nám dalo jinam kvést 

do mrazů konečnosti 

Sepni své ruce a pros za nás 

ať noc dětí je nám dána 

když sám si stýská každý z nás 

a láska pláče nerozdána 

(Tiše, 1932)

K. H. M. 

Svit hvězdy umřelé jsem pil 

v zemi nepřejícné přibité mé zemi 

znak jména NIC jen jinak obroubil 

nití mi danou sudicemi 

Olovem KDE a CO opánky podbité 

za tebou bloudil mrtvý perutníku 

teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té 

sršící věnec zajíkavých díků 

V truchlivišti dlouhé noci tvé 

v zemi přibité v té nepřejícné zemi 

sníš kníže rodné řeči žárlivé 

žal lhoucí pod růžemi 

Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem 

a nové lásky hrají na tvé kosti 

jen po požáru jiném zhynem 

a jinak vejdem do věčnosti 

Beze psí úzkosti v rachání karabin 

pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou 

ať zavoní až k nim poslední země blín 

pod zemi krásnou pod zem milovanou 

LIST 

List nevymyslil podobu si tu 

když uschlý leží v trávě 

sklopen jak oči soch 

vzrušené bezejmenně 

Tys strome viník žádostivostí tvou 

byl k pádu postrčen 

a kroužil zjeveně 

matka vlastní síla míznatá 

zaštítila jiné 

Zemí nepřitisknut 

co chce tak záhy před dřímotou prstí 

i zatajovanému štkání kořenů 

potřebný není 

Ještě a ještě k prostorům 

Úlitbo Zvroucnělý vítr 

plodivě zmítá jím 

a malé smrti jeho přibývá 

PODZIM 

Jak peníz tiše položený slepci 

jsi tu můj podzime 

jak peníz tiše položený slepci 

jste tady vy dny mé 

Ty krásná větrnosti čistá 

mi v dýmu natí dětství vracíš zpět 

a zase žádostiv se vracím v stará místa 

svou lásku povědět 

Chudobě tvé a lidské bídě 

že navždy jsem jen s ní 

podzime ve své tesklivině 

jen na mne dolehni 

a vyplať kovy listí svého 

mě ze dnů odraných 

a zbav mě všeho bázlivého 

bych jiné v sebe vdých 

Jak peníz tiše položený slepci 

jsi tu můj podzime 

jak peníz tiše položený slepci 

jste tady vy dny mé 

(Dokořán, 1936)

POUČENÍ SYNOVSKÉ 

Když probudí se hlína je to myš 

Je-li sklu zima zaroste větvičkama 

Ryba je hastrmaní lžička Víš 

A slza Slza je voda co je sama 

PŘÁNÍ 

Ne já bych nerad umíral 

na lůžku při svíci 

a aby u mne někdo stál 

smutný a plačící 

Já ležet bych chtěl v lopuchách 

co velkým listem svým 

by zakryly můj pyšný strach 

budu-li zbabělým 

(Ladění, 1942)

A CO BÁSNÍK 

Ani k donošení 

ani k uhlídání 

to není 

Hledaje příkaz sluchu nehledám 

a dech nabíraje 

dech jen nabírám 

Zaviním jak tak neštěstí 

a jak tak radost zaviním 

tím co si myslím 

tím v co teď doufám 

tím s čím si zahrávám 

až to tam jednou dolehne 

Jen co to tam dolehne 

Nějaká žena ruce zalomí 

zapláče děvčátko uraženě 

nějaký chlapec co neví obejme 

muž prchle zakleje 

Co zvedám zaviní čísi pád 

co upouštím bude mi vzlétnutím 

Já nejsem už 

pro zrádné Ozvěny 

Já pro Hlas jsem 

pro uši neucpané 

pro zrcadla oblýskaných loktů 

ne pro fraky 

Zatím co tamtěm poskakují ohryzky 

myslet musím na jablko 

na velikost obav spíš 

než na malost jistot 

... 

Chci být i kýmsi čten 

a pochválen 

na světlou památku 

až svedu 

sám sebe psát 

vytržen z Poesie 

nešťastně šťasten 

(úryvek) 

(A co?, 1957)