BUSCAR POETAS (A LA IZQUIERDA):
[1] POR ORDEN ALFABÉTICO NOMBRE
[2] ARCHIVOS 1ª, 2ª, 3ª, 4ª, 5ª 6ª 7ª 8ª 9ª 10ª 11ª 12ª 13ª 14ª 15ª 16ª 17ª 18ª 19ª 20ª y 21ª BLOQUES
[3] POR PAÍSES (POETAS DE 178 PAÍSES)

SUGERENCIA: Buscar poetas antologados fácilmente:
Escribir en Google: "Nombre del poeta" + Fernando Sabido
Si está antologado, aparecerá en las primeras referencias de Google
________________________________

sábado, 13 de abril de 2013

FRÁŇA ŠRÁMEK [9693]




Fráňa Šrámek
Fráňa Šrámek (Sobotka, 19 de enero de 1877-Praga, 1 de julio de 1952) fue un escritor y anarquista checo.
En 1885, se mudó con su familia a Písek, donde escribió gran parte de su obra. Estuvo en la milicia un año y después empezó a estudiar derecho en la Universidad Carolina. En septiembre de 1914, enfermó gravemente de reumatismo.

Novelas

Stříbrný vítr
Tělo
Past
Křižovatky

Poemarios

Modrý a rudý (1906)
Splav
Ještě zní
Života bído, přec tě mám rád (1905)
Nové básně
Rány, růže

FRÁŇA ŠRÁMEK 

Por Alejandro Hermida de Blas

Nació en Sobotka, murió en Praga. Su padre, funcionario, fue trasladado varias veces, y Šrámek recreará en sus obras la atmósfera de las ciudades de provincias en las que creció. Ya durante el servicio militar sufrió castigos por su postura abiertamente rebelde, antimilitarista y antimonárquica. Abandonó los estudios de Derecho para dedicarse a la literatura. En 1903 se asentó en Praga, donde formó parte del grupo de escritores anarquistas en torno a Stanislav Kostka Neumann y su revista Nový kult (Nuevo Culto). Después de la Primera Guerra Mundial, en la que se vio obligado a participar, el autor fue reduciendo paulatinamente sus actividades públicas. 
Šrámek cultivó por igual la poesía, la prosa y el drama, aunque el elemento 
dominante en toda su obra es el lirismo. En el centro de su atención, incluso en sus obras argumentales, están los sentimientos íntimos y los estados anímicos de sus personajes, sutilmente conectados con las variaciones de la naturaleza en torno. La exaltación de ésta, de la juventud y de la espontaneidad de los sentidos, junto con el rechazo a las convenciones morales y sociales, lo convierten en un representante típico de su generación. 
Como poeta, Šrámek se estrenó con el libro Života bído, přec tě mám rád (Miseria de vida, te quiero a pesar de todo) (1905), cuyo retórico título indica aún ciertos ecos decadentes, aunque también el vitalismo del autor. En Modrý a rudý (Azul y rojo)(1906), recogió en irónicos poemas sus experiencias del servicio militar. La cumbre de la obra lírica de Šrámek, no superada por títulos posteriores, es el poemario Splav (El dique) (1916), un canto a la sensualidad y la libertad en el marco de una naturaleza míticamente intacta, sentida como la antítesis de una civilización perversa que ha llevado a la guerra. 
La obra en prosa de Šrámek comprende relatos y novelas, entre las cuales destacan dos. Stříbrný vítr (Viento de plata) (1910, segunda edición corregida 1921) es la reelaboración de un esbozo anterior de novela, que iba a llevar el significativo título de Buřiči (Los rebeldes). Se trata de una novela de iniciación y, al mismo tiempo, testimonio de la visión del mundo de una generación. El argumento se compone de una sucesión de episodios de ese proceso formativo. El protagonista, Jan Ratkin, es un estudiante con un hiperdesarrollado sentido de la verdad y la justicia. Siendo aún niño se rebela contra la autoridad divina, paterna y escolar. Más tarde descubre el amor y las primeras decepciones sentimentales, las cuales, no obstante, no le arrebatarán las ganas de vivir. Como es característico en el autor, el estilo del libro es fuertemente lírico, con matizadas descripciones impresionistas e imágenes poéticas de ambiguo sentido. Por ejemplo, el motivo recurrente del viento de plata parece simbolizar la fuerza inextinguible de la vida. En otra novela, Tělo (El cuerpo) (1919), el autor creó un personaje femenino cuya libre sexualidad, rayana en el egoísmo, es la expresión de un sano instinto. 
En su faceta de dramaturgo, Šrámek escribió uno de los mejores ejemplos del drama lírico: Léto (El verano) (1915), un subjetivo canto a la magia de la naturaleza y la juventud, que fue objeto de un memorable montaje del gran director modernista Jaroslav Kvapil. En Měsíc nad řekou (La luna sobre el río) (1922), de similares cualidades impresionistas, predomina un sentimiento de melancolía por la caducidad de las ilusiones. 






Muchacha

Ayer algo me sorprendió, eran mis manos,
que volaron hasta mi corazón y cayeron con brusquedad,
dos olas rompían en la orilla,
y también me sorprendieron.

Era como un prado matinal cubierto de rocío,
el caballo blanco comía pasto;
desde ayer, Dios mío, soy otra,
en mí crecen racimos de uvas.

Me gustaría preguntar a mis hermanas,
por qué yo florecía como un prado,
por qué y por qué soy... cómo decirlo...
¿Son acaso los hombres ladrones?

De: Poetas checos del siglo XX, Versiones: Miguel Ángel Flores, 
sobre traducción directa: Juliana Benešová,E. Letras Vivas, México 2006







PÍŠOU MI PSANÍ 

Píšou mi psaní 
vojanští páni, 
a tam stojí psáno 
dvanáctého ráno 
že já musím rukovat, 
oh, rukovat. 

Voják je voják, 
musí bojovat - 
vloží k líci pušku, 
vezme si na mušku 
třeba vlastní srdce své, 
oh, srdce své. 

Zdrávi vzkázali, 
zdrávi napsali, 
já jsem rezervista, 
básník, anarchista, 
zpívám si a proklínám, 
oh, proklínám. 

Pomašíruju, 
zpívat si budu: 
modrý rezervista, 
rudý anarchista, 
v modré dálce rudý květ, 
oh, rudý květ….! 

Modrý a rudý (1906) 






RAPORT 

Na levém křídle a poslední 
já budu stát, 
a tušit nebude, oč prosit chci, 
žádný kamarád - 
a paty k sobě, špičky od sebe, 
pro tebe, sne můj divný, pro tebe 
já budu meldovat. 

Hlásím, pane hejtmane, 
že se mi zdál sen, 
vojna byla a já ležel 
v poli zastřelen; 
a zrovna u mne váš kůň taky pad, 
nám přáno bylo spolu umírat, 
to z boží vůle jen. 

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud, 
a váš kůň hlavu zdvih, 
a zvláštní věc měl jako já 
prostřelený břich, 
a v jeho očích takový styd žal, 
kdos divil se v nich, kdos se ptal 
a ruce lomil v nich. 

Že louky voní kol a jetely 
a kvete řeřicha - 
a on… kůň… což byl vinen čím? 
má díru do břicha, 
že na něm seděl kdos, už nesedí 
a oči vědět chtí, však nevědí 
a v hrdle vysychá… 

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát… 
že neví, neví proč?: 
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád - 
ty už ho nechceš… proč? 
proč necinkne už nikdy podkova, 
proč nebe v krvi, nohy z olova - 
hó, toč se, světe, toč… 

Hlásím, pane hejtmane, 
že byl to strašný sen, 
ty oči zvířete, ty křičely 
a z důlků lezly ven, 
křičely na mne, jestli já to vím, 
proč ležíme tu s břichem děravým - 
co měl jsem říci jen…? 

Hlásím, pane hejtmane, 
a já to musím říc: 
tož, člověk rád jde, člověk musí jít, 
když pán chce, smrti vstříc - 
však koní šetřte, prosím tisíckrát, 
to dobytče se strašně umí ptát, 
proč nesmí žíti víc… 

Modrý a rudý (1906) 





SPLAV 

Trápím se, trápím, myslím si, 
kde bych tě nejraděj potkal. 

Ulice střídám, parky a nábřeží, 
bojím se krásných lží. 
Bojím se lesa. V poledním lese 
kdo miluje, srdce své neunese. 
Na můj práh kdyby jsi vstoupila, 
snad bys mne tím zabila. 
Chtěl bych tě potkati v lukách. 

V lukách je vlání 
na všechny strany, pokorné odevzdávání. 
V lukách je nejprostší života stůl, 
rozlomíš chleba, podáš ženě půl, 
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, 
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, 
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, 
muž má touhu rozsévače, 
žena má úrodný klín... 

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc. 
A až bys mi odešla, ach, zvečera již, 
bys na mne nemyslila víc, 
jen na prosebný a děkovný můj hlas, 
jako bych jen splavem byl, 
který v lukách krásně zpívat slyšelas... 

Splav (1916) 







No hay comentarios: