BUSCAR POETAS (A LA IZQUIERDA):
[1] POR ORDEN ALFABÉTICO NOMBRE
[2] ARCHIVOS 1ª, 2ª, 3ª, 4ª, 5ª 6ª 7ª 8ª 9ª 10ª 11ª 12ª 13ª 14ª 15ª 16ª 17ª 18ª 19ª 20ª y 21ª BLOQUES
[3] POR PAÍSES (POETAS DE 178 PAÍSES)

SUGERENCIA: Buscar poetas antologados fácilmente:
Escribir en Google: "Nombre del poeta" + Fernando Sabido
Si está antologado, aparecerá en las primeras referencias de Google
________________________________
Mostrando entradas con la etiqueta REPUBLICA-CHECA. Mostrar todas las entradas
Mostrando entradas con la etiqueta REPUBLICA-CHECA. Mostrar todas las entradas

sábado, 13 de abril de 2013

JAN SKÁCEL [9696]




Jan Skácel
Jan Skácel (Vnorovy u Strážnice, Moravia, Checoslovaquia, 7 de febrero de 1922- 7 de noviembre de 1989). Destacado poeta, periodista y ensayista hubo quien le apodó como el príncipe de la poesía checa o el poeta del silencio. Su estilo se caracteriza por su aparente sencillez, hondura, su pasión por la naturaleza y las visiones de un mundo invernal. Es uno de los poetas checos más significativos de la segunda mitad del siglo XX. Recoge en parte de su poesía más famosa los cuentos tradicionales moravos que intercala con expresiones cotidianas y el tratamiento de sus temas van del humor a una tristeza vital como desde el juego a la alegría y las posibilidades de salvar la vida en el ejercicio de la poesía. También se destaca como autor de literatura infantil. La primera traducción al español de una antología de la poesía de Skácel fue realizada por la poeta uruguaya Teresa Amy (La más larga de las noches, Ácrono Editores, México, 2002)

Hijo de Emil Skácel, maestro de escuela que escribió varios libros pedagógicos y de publicidad pronto aprendió las técnicas de la prosa; también fue un gran conocedor de las tradiciones de su Moravia natal. Con el pseudónimo de Emil Soryl (el nombre es el de su padre, pero el apellido es el del protagonista creado por Stendhal para Rojo y negro) publicó el libro de poemas, Byla vojna, bude? (Hubo la guerra, ¿habrá?) en 1936.
Jan pasó la niñez en Břeclav, una ciudad un poco más grande cercana a Vnorovy. En Břeclav cursó estudios primarios en 1933. En 1938 se fue a Brno, capital de Moravia, donde continúa con los estudios de bachillerato. Los termina en 1941 y empieza a trabajar en un cine de Brno. En noviembre de 1942 trabaja en Austria como peón de la construcción, forzado por la invasión nazi.
Después de la Segunda guerra mundial, entre 1945 y 1948, estudia en las Facultad de Filosofía y de Pedagogía en la Universidad de Brno, pero no termina los estudios.
Entre 1948 y 1952 trabaja como periodista en el suplemento cultural del periódico Rovnost (La igualdad). El régimen comunista pide su dimisión y comienza a trabajar en la limpieza industrial en Brno. Desde abril de 1953 trabaja en la radio Checoslovaca como destacado activista de las redacciones de cultura y literatura. Desde 1963 hasta 1969 dirige la revista Host do domu (Un huésped en la casa) con la que adquiere cierto renombre nacional.
En 1970, debido al control comunista que ejerció el poder soviético tras la Primavera de Praga, Skácel deja de publicar oficialmente en Checoslovaquia. Durante la normalización soviética la censura prohíbe sus libros que tienen que ser pasados al sistema de samizdat. Sus libros se publicarán en el extranjero y habrá que esperar a 1981 para verlos reimpresos en su país natal. Bajo el sistema de samizdat, en los años setenta, Skácel publica algunos poemas y poemarios como Chyba broskví (El error de los melocotones) (Toronto, 1978), Oříšky pro černého papouška (Las nueces para un papagayo negro) en (Hamburgo, 1980), Básně (Poemas) (1981, Múnich).
A partir de 1981 se le vuelve a dar permiso para publicar en Checoslovaquia. A partir de estos años trabaja con algunos teatros. Se estrena su traducción de una obra de Plauto, en el Teatro Estatal de Brno y participa en la realización de la obra El bandido de Čapek. Su traducción de Edipo de Sófocles se estrena en el Teatro Estatal de Brno y luego en Praga. En 1989 es consagrado internacionalmente por el galardón Vilenica en Eslovenia y el premio Petrarca en Italia.
Muere el día 7 de noviembre de 1989, diez días antes de la Revolución de Terciopelo con la que caerá el régimen comunista en Checoslovaquia.

Su obra

Poesía

Kolik příležitostí má růže, (Cuántas oportunidades tiene la rosa), 1957.
Co zbylo z anděla, (Qué quedó del ángel), 1960.
Jak šel brousek na vandr, (De cómo el afilador se fue a vagabundear) 1961 (poesía para niños).
Hodina mezi psem a vlkem, (La hora entre el perro y el lobo) 1962.
Smuténka, 1965.
Metličky, 1968.
Tratidla, 1974.
Chyba broskví, (El error de los melocotones) 1978, Toronto.
Oříšky pro černého papouška, (Las nueces para un papagayo negro) 1980, Hamburgo.
Dávné proso, 1981.
Básně, (Poemas) 1981 Múnich.
Naděje s bukovými křídly, (La esperanza con las alas de haya) 1983.
Uspávanky, (Las canciones de cuna) 1983.
Odlévání do zlatého vosku, 1984.
Kam odešly laně, (A dónde se fueron las ciervas) 1985, ilustrado por Jan Čapek, (poesía para niños).
Kdo pije potmě víno, (Quién bebe el vino en la oscuridad) 1988.
Proč ten ptáček z větve nespadne, (Por qué el pájarito no se cae de la rama) 1988 ilustrado por Jan Čapek, (poesía para niños).
Hřbitov vinařů, (El cementerio de los viñadores) 1989.

Prosa

Byla vojna, bude?, (Hubo la guerra, ¿habrá?) 1936 (como Emil Soryl).
Pohádka o velikém samovaru, (Cuento de una tetera grande) 1961 (para niños).
Jedenáctý bílý kůň, (El undécimo caballo blanco) 1964 y 1966 (ensayos y cuentos).

Libros póstumos de poesía

A znovu láska, (Otra vez el amor) 1991.
Třináctý černý kůň, (El decimotercer caballo negro) 1993.






en esta ciudad todos tienen el rostro del viejo poeta

el muchacho que vimos en la torre de la pólvora
el hombre que trepa por la calle Agneska
buscando el puente del teatro nacional
el profesor del tren
volviendo a la ciudad un domingo a las siete de la tarde

el viejo poeta perseguido por los nazis
y perseguido después por los vencedores de los nazis
el viejo poeta que descubrió el temor en Saigón mil nueve seis ocho
y no estaba
en el bando equivocado

el viejo poeta de la letra pequeña en las cartas que guardan
las cajas rotuladas del archivo literario
dicen
que en dos años el estado no se hará cargo de ellas
¿qué será entonces
de las palabras destinadas a Boshena y que ahora leo?
¿qué será de sus letras más pequeñas que no logro comprender de tan
apretadas entre la birome y el papel?

en esta ciudad todos tienen
el rostro del viejo
poeta nacido y muerto en otra parte

(Jan Skácel)





Levrek 

Del ala oscura de la nube
chorrea la lluvia
y en algún lugar
cerca de la vía,
en los pinos torcidos,
se esconde Ja capital de los grajos.





Sin parar (“Pofád”) 

Nieva sin sosiego todo el día
como si unos gamberros en los cielos
con botellas de cerveza
hubieran matado un cisne
y el triste plumaje cayera hacia abajo.




“bez détí se toéí kolotoé”

Cosas sorprendentes suceden en el cielo
y en el jardín
juegan las niñas con las muñecas
Un muchacho salta a la comba
El cordel de cáñamo recorta una esfera
el chico está todo dentro
El viento tras la cerca anuncia el otoño
El silbido de la comba






en las pequeñas estaciones
donde nadie espera.
De pronto tenemos alma blanca de saúco,
de pronto hay en nosotros demasiado de hombre










CO ZBYLO Z ANDĚLA 

Ráno, 
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané 
a věci nedotknuty, 
mezi dvěma topoly anděl se vznáší, 
v letu dospává. 

V trhlinách spánku zpívá. 

Kdo první na ulici vyjde, 
tím zpěvem raněn bývá, 
snad něco tuší, 
ale nezahlédne. 

Je zeleno 
a to je vše, co zbylo z anděla. 

(Co zbylo z anděla, 1960)





PODZIM ZA MĚSTEM 

Jak ohýbači železa se postavily dny 
k dřevěným stolům. 
Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy 
spíš splývají. Už není žízeň, 
ač ke studnám je blízko. 

Vyrostlo plno plotů z ticha 
a podle plotů mnoho přelízek. 

A kdo dnes zná 
hliněná jména králů asyrských, 
tak mocná, že to bolí 
o čtvrté ráno v rovinách? 

A co je zátopolí? 

Kradeným koněm podzim rzá. 

(Hodina mezi psem a vlkem, 1962)





VERŠE 

Nikdy se nedostanu tam, 
kam přesahuje v červencové noci strom. 
To vím a letní noc mne učí dál. 

U starých silnic včera káceli 
a nikdo nevyhrabal z trávy vlhké třísky. 
A bez ohně je práce dřevorubců smutná. 

Tak proč bych kazil verš. Je vykácený. 
Snad ještě dobýt z hlíny pařezy. 
Vykopat temné stromořadí jam. 

(Smuténka, 1965)





TAM 

V korunách stromů neustává vítr 
a listí promlouvá 
jako by lidem tekl nad hlavami potok 

Navečer utichne ta voda 
a na okamžik zastaví se čas 

Znovu si země s nebem rozumí 

Na břehu jetelové řeky 
veliký němý králík rozhoduje 
co ze tmy je 
a co se navíc tmí 

(Dávné proso, 1981)





PODZIM S MRTVÝM JESTŘÁBEM 

Krajina v mlhách Podzim hodil 
kamenem zlatým ze všech sil 
a u trati se v telegrafních drátech 
s výkřikem jestřáb oběsil 

Na nebi slunce jako jáma 
do dálky běží telegrafní drát 
a jako prázdná rukavice z peří 
mrtvola ptáka visí za pařát 

(Odlévání do ztraceného vosku, 1984)







JIRÍ KOLÁR [9695]



JIRÍ KOLÁR   
(24 Septiembre 1914, Protivín – 11 Agosto 2002, Prague)
Jirí Kolár nació 24 de septiembre de 1914 en la ciudad checa de Protivín en Bohemia del sur. Empezó a trabajar como carpintero y durante su vida ejerció varias profesiones. Su carrera artística la empezó en los años 30 escribiendo poemas surrealistas y haciendo collages. Junto con otros artistas checos fundó el legendario grupo surrealista D42.

Bajo el régimen comunista no pudo publicar sus libros, en el ano 1952 incluso fue encarcelado por el contenido de uno de sus textos.

En los anos 60 el escritor perdió su fe en el significado de las palabras y se dedicó por completo a las artes plásticas. Según él, las palabras y los pensamientos que derivan en palabras perdieron toda su fuerza y su función primordial.

Entre sus obras más famosas podemos citar la colección en que expresa su admiración por los maestros antiguos. Cortó en pequeños trozos las reproducciones de obras antiguas que después combinó en collages expresando así su humor y sentimiento poético.

Jirí Kolár no destacó solamente como pintor o poeta, sino también como coleccionista. Su colección que contaba con autores de varios estilos y épocas así como de varios países recientemente la donó a la Fundación de Meda Mládková y actualmente se exhibe en Praga.



Jirí Kolár fue signatario de Carta 77, declaración que condenaba la violación de los derechos humanos en la entonces Checoslovaquia comunista. En 1980 se vio obligado a emigrar a París. Con respecto afirmó: "El ámbito checo es muy pequeño para muchos artistas checos debido a su insoportable intolerancia".

Siempre le gustó Praga, pero según repitió en más de una oportunidad en París se sentía feliz. Hasta el final apuntó: "Si tuviera las piernas sanas me iría a Paris a pie".

POESÍA:

Křestný list (1941)
Sedm kantát (1945)
Limb a jiné básně (1945)
Ódy a variace (1946)
Dny v roce (1948)
Mistr Sun o básnickém umění (1957)
Básně ticha (1965)
Evidentní poezie (1965)
L'enseigne de Gersaint (1965, also in English and German, title taken from Watteau's painting)
Vršovický Ezop (1966)
Nový Epiktet (1968)
Návod k upotřebení (1969)
Očitý svědek (Munich 1983)
Prométheova játra (Toronto 1985, Prague 1991)
Roky v dnech (1992)






ARTE VISUAL:

His first exhibitions in 1937 focused on his collages. In the 1960's Kolář first combined painting and poetry but gradually turned completely to experiments in visual art. In his work he used a scalpel to cut pictures out of magazines. He produced colors in his collages by gluing on printed papers. His collages were intended to influence the viewer's outlook on life; to raise the viewer's level of consciousness. He invented or helped to develop new techniques of collage - confrontage, froissage, rollage etc.
"Like most great artists of the past century, Kolář was both an anarchist and a reactionary. In order to “make it new,” the artist must systematically reject every aesthetic tendency that’s come before; the artist can either accomplish this task via exclusion or destruction. Witnessing first-hand the steady self-destruction of European civilization throughout his life, it seems only natural that Kolář would go the latter route – picking through the debris and disfiguring all that he came across, granting his objects a novel significance that certainly would’ve baffled their original creators." Travis Jeppesen












ABY ZAHYNULO 

Přijde večer a hostinský se důvěrně nakloní k uchu místního učitele a řekne: Dnes vyhrabal čtyři díry, poznám to podle piv, měl čtyři dnes, lidé od jeho řemesla obyčejně silně pijí, lidé od jeho řemesla sedávají sami a pravidelně mlčí, co víme my o mlčení? co víme my o smrti? myslíme, že nenávidíme, myslíme, že milujeme, a zatím je to jen výsměch hvězdám těla muže nebo těla ženy, co víme my o hvězdách? co víme my o smrti? on se s nimi dorozumívá lehce, má krásný baryton a zná všechny myšlenky hlíny, zná oči nočních ptáků, rozumí rose a hloubá s ní o vyprahlé trávě, miluje stromy stejnou odvahou jako zdi, lidé od jeho řemesla milují samotu, tu plavovlasou tygřici s velikým krásným okem místo úst, mrtvých vyzvědačku, živých svůdkyni, ledovou jak vdoví postel; a místní učitel bude dlouho pokyvovat hlavou a posléze odvětí: Zakažte synovi psát básně nebo z něho bude darmošlap. 

(Limb a jiné básně, 1945)



Jiri Kolar


VEČER 

Okna se vzpínají 
Za stoly usedá večer 
Lampy kvetou 
A v obnažených zdech se tančí 
Hudba prchá kolem domů 
Na řeku se snáší hvězdný déšť 

Pár milenců 
Nakoupivší u párkaře 
Líbající se za každým soustem 
Míří na Karlák 
Víly nakloněné přes zábradlí 
Plivají na hladinu 
A počítají 

(Náhodný svědek, 1937-47, 1964)



Jiri Kolar



LIDÉ A VĚCI 
VĚCI A LIDÉ 

IV 

Stařec 
               leží jako kus dřeva 
k nerozeznání od vlhké zeleně 
povlaku peřiny 
                        jen ruka občas 
jako raněný pták 
se vznese ke zkornatělým rtům 
Nabere chrchel a 
vrací se 
               Těžká slina padá 
„Mařenko pojď mi odhánět mouchy!“ 
Prádelní hrnec zabírá celou plotnu 
a vybafuje na zčernalý strop 
Necky uprostřed světnice 
na podlaze 
                        dítě 
přilepuje slinami hlavu koníčkovi 

(Prométheova játra, 1950-, 1985e, 1990)




Jiri Kolar







Chceš-li uskutečnit něco nového 
Čekej nařčení z pošetilosti a bláznovství 
Nechtěj aby se zdálo že něčemu rozumíš 
Že máš jasný a přesný cíl 
A bude-li se někomu zdát 
Zvláště zastánci starého 
Že na tom co činíš něco je 
Nedůvěřuj si 

Není snadné zachovat poezii ve shodě s nevídaným 
A obohatit ji novým řádem 
Ale když ses rozhodl dbát o své 
Je naprosto nutné nedbat o jiné 




Jiri Kolar



Píšeš-li něco o čem jsi přesvědčen že má být napsáno 
Neobávej se že ti může někdo zcizit formu thema 
                                                nebo samo tajemství básně 

Může-li se stát něco takového 
Nestála forma thema ani tajemství za to aby oblékly purpur veršů 

(Nový epiktet, 1968)








FRANTIŠEK HALAS [9694]



František Halas
Frantisek Halas (en checo František Halas) (nacido en 1901 en Brno, fallecido en 1949 en Praga) fue un poeta, ensayista y traductor checo del siglo XX.
Adscrito al movimiento Poetismus, derivó luego hacia una poesía social y se convirtió en uno de los más grandes poetas modernistas. Destacan El Gallo asusta a la muerte (1930), El rostro (1931-1941), El rompecorazones (1933), Las viejas mujeres (1935) y De par en par (1936).

OBRA:

Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze
Zpěv úzkosti
Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Hlad - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).









Emperejilada primavera, estación esmeralda
primavera altanera, lunática
todos se afanan en vano a por violetas
no me tragaré ese anzuelo
Ni oír la charla de las hojas quiero
ni beber de lo que nutre las yemas
sólo ese otoño mío me confirma
desollado como el pábilo del deseo.

(Ediciones del oriente y del Mediterráneo, Madrid, 1993, 197)





ČEKÁNÍ     
                                               
Nečekám na nikoho                                 
a přec se dívám stále na dveře                                                 
Přijdete-li k nim                                                      
prosím nevstupujte                                                                       
ani s dechem ztajeným 
Nečekám na nikoho                               
na sebe jenom čekám já.                           




ESPERA

No espero a nadie                                    
y sin embargo sigo mirando la puerta  
Si llegas a ella    
por favor, no entres
ni con la respiración muda
No espero a nadie       
a nadie más que a mi.   

Traducción del checo realizada por Iván Alonso)




MOUDROST 

Pravdy ty 
staré jak víno které stáčel Noe 
jsou dopity 
kde najít nové 

Gordický uzel vrásek 
přesekni jedním sekem 
bez otázek 
smíchem 

Nač Proč 
Ropucha na prameni 
zab a shoď 
bez truchlení 

Neumírat smrtí 
životem umřít 
za smrt i rak se stydí 
hleď všeho užít 

Evropa slehne 
do kouta noste jí sny 
z úst jí padají růže 
a karabiny 




BABÍ LÉTO 

Noc reklamní prospekt prázdnoty 
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 
bědná kostnice 

Babí léto ústa opřádá 
nemluv toť vlasy děda Vševěda 
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 
na podzim poznat máš 

(Sépie, 1927)





ZE DNA 
Štyrskému 

S horoucí falší miluji tento svět 
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný 
s hněvivou láskou miluji tento svět 

Dno hladomorny plné havěti 
z jejíhož dna i ve dne vidíš 
vše co v snách se bojíš viděti 

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí 
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním 
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí 

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná 
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče 
co pípá nejsouc mezi svýma 

Proč kohoutíš se srdce mé 
písek hvězd slzy všech vysuší 
do chladných růží na tvář padneme 





KOHOUT PLAŠÍ SMRT 
Vladimíru Průšovi 

Noc stoupá do hlavy a vrávorám 
smysly neznámými zvídám chtivě 
bojácný dech vzpurně polykám 

Na čelo anděl pravou nohu klade 
hladně lámu chleba vzpomínek 
zamyšlený stín se za mnou krade 

Tajná hnutí krve žárlivě si střežím 
vylekaný pták mi náhle hlavu stíná 
mezi červy ledovými ležím 

Van smrti se lísá kolem čela 
kohout hvězdy zobe zpívá 
smrt se vyplašila 






VEČER NA VESNICI 

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů 
bosé dítko na strništi teskní do dálky 
do pěkných truhliček jeho očí padá nebe 

Za večernicí obrací tvář zpěváček 
opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje 
v průvodu krví opentlených beránků 

Děvče prchá plaše z vrátek za humna 
srdce zvonů utišují klekánice 
tupě mlčí piják u vína 

Ticho po všem zůstává 
konec času zjevuje se v hodinách 
tváře spících opatrně ruší hniloba 

(Kohout plaší smrt, 1930)





LÉTA 

Oblohy zvrstvené 
a roky přešlé v dál 
dny láskou zvichřené 
vás jsem se nenadál 

Teď stojím zmaten v nich 
v přepychu podivném 
snů dávno ztracených 
v mlčení pochybném 

Bojím se abych nenašel 
ta slova co vše zabila 
jak jsem se s nimi vynášel 
a jak se láska trápila 

(Tvář, 1931)






OSUD 

Nespí-li dosud dlaně tvé 
pro poslední mé sevření 
dnes sepni je jak za mrtvé 
nad nimiž anděl kamení 

Jen jiné postavení hvězd 
ve výškách černé vznešenosti 
nám dalo jinam kvést 
do mrazů konečnosti 

Sepni své ruce a pros za nás 
ať noc dětí je nám dána 
když sám si stýská každý z nás 
a láska pláče nerozdána 

(Tiše, 1932)







K. H. M. 

Svit hvězdy umřelé jsem pil 
v zemi nepřejícné přibité mé zemi 
znak jména NIC jen jinak obroubil 
nití mi danou sudicemi 

Olovem KDE a CO opánky podbité 
za tebou bloudil mrtvý perutníku 
teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té 
sršící věnec zajíkavých díků 

V truchlivišti dlouhé noci tvé 
v zemi přibité v té nepřejícné zemi 
sníš kníže rodné řeči žárlivé 
žal lhoucí pod růžemi 

Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem 
a nové lásky hrají na tvé kosti 
jen po požáru jiném zhynem 
a jinak vejdem do věčnosti 

Beze psí úzkosti v rachání karabin 
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou 
ať zavoní až k nim poslední země blín 
pod zemi krásnou pod zem milovanou 







LIST 

List nevymyslil podobu si tu 
když uschlý leží v trávě 
sklopen jak oči soch 
vzrušené bezejmenně 

Tys strome viník žádostivostí tvou 
byl k pádu postrčen 
a kroužil zjeveně 
matka vlastní síla míznatá 
zaštítila jiné 

Zemí nepřitisknut 
co chce tak záhy před dřímotou prstí 
i zatajovanému štkání kořenů 
potřebný není 

Ještě a ještě k prostorům 
Úlitbo Zvroucnělý vítr 
plodivě zmítá jím 
a malé smrti jeho přibývá 







PODZIM 

Jak peníz tiše položený slepci 
jsi tu můj podzime 
jak peníz tiše položený slepci 
jste tady vy dny mé 

Ty krásná větrnosti čistá 
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět 
a zase žádostiv se vracím v stará místa 
svou lásku povědět 

Chudobě tvé a lidské bídě 
že navždy jsem jen s ní 
podzime ve své tesklivině 
jen na mne dolehni 

a vyplať kovy listí svého 
mě ze dnů odraných 
a zbav mě všeho bázlivého 
bych jiné v sebe vdých 

Jak peníz tiše položený slepci 
jsi tu můj podzime 
jak peníz tiše položený slepci 
jste tady vy dny mé 

(Dokořán, 1936)






POUČENÍ SYNOVSKÉ 

Když probudí se hlína je to myš 
Je-li sklu zima zaroste větvičkama 
Ryba je hastrmaní lžička Víš 
A slza Slza je voda co je sama 






PŘÁNÍ 

Ne já bych nerad umíral 
na lůžku při svíci 
a aby u mne někdo stál 
smutný a plačící 

Já ležet bych chtěl v lopuchách 
co velkým listem svým 
by zakryly můj pyšný strach 
budu-li zbabělým 

(Ladění, 1942)





A CO BÁSNÍK 

Ani k donošení 
ani k uhlídání 
to není 

Hledaje příkaz sluchu nehledám 
a dech nabíraje 
dech jen nabírám 

Zaviním jak tak neštěstí 
a jak tak radost zaviním 
tím co si myslím 
tím v co teď doufám 
tím s čím si zahrávám 
až to tam jednou dolehne 

Jen co to tam dolehne 

Nějaká žena ruce zalomí 
zapláče děvčátko uraženě 
nějaký chlapec co neví obejme 
muž prchle zakleje 

Co zvedám zaviní čísi pád 
co upouštím bude mi vzlétnutím 

Já nejsem už 
pro zrádné Ozvěny 
Já pro Hlas jsem 
pro uši neucpané 
pro zrcadla oblýskaných loktů 
ne pro fraky 

Zatím co tamtěm poskakují ohryzky 
myslet musím na jablko 
na velikost obav spíš 
než na malost jistot 

... 

Chci být i kýmsi čten 
a pochválen 
na světlou památku 
až svedu 
sám sebe psát 
vytržen z Poesie 

nešťastně šťasten 

(úryvek) 

(A co?, 1957)